Kempný po švédské misi hlásí: Chci cítit, že se posouvám. Repre? Vždycky!

Obránce Michal Kempný má za sebou rok ve švédském Brynäs, nyní se zkušený zadák hlásí do služeb národního týmu. V rozhovoru vysvětluje, proč dal přednost rodině, jak vnímá boj o mistrovství světa po náročné olympiádě a proč pro něj byl „krok do neznáma“ na severu Evropy tak důležitý pro restart kariéry.

Jak byste popsal uplynulou sezonu ve Švédsku a těžkou čtvrtfinálovou sérii, která sice znamenala konec v soutěži, ale díky které můžete být tady?

Z týmového hlediska jsme samozřejmě chtěli jít dál. Bohužel jsme vypadli ve čtvrtfinále 1:4 na zápasy, takže to bylo trochu kratší, než jsme si všichni představovali. Ale z osobního hlediska jsem si to hrozně užil a cítím velkou vděčnost za celý ten rok. I s rodinou jsme dostali to, co jsme si vysnili. Ten rok byl zkrátka skvělý.

Dá se říct, co konkrétně to bylo?

Měli jsme obrovské štěstí na bydlení a zázemí, což dělá celý ten zážitek trochu jiným. A samozřejmě se nám tam narodil druhý syn Albert, za což budeme do konce života vděční.

Jak se těšíte na případné mistrovství světa?

Těším se samozřejmě moc, ale nechci se dívat takhle dopředu. Od trenérů jsem dostal nějaké volno, které jsem se snažil maximálně využít. Sezona byla dlouhá a náročná, chtěl jsem si trochu odpočinout. Poslední týden už jsem zase začínal trénovat, abych z toho na dlouho nevypadl. Cítím se dobře a budu dělat každý den maximum pro to, abych odváděl to, co se ode mě očekává. Loni jsem se například zranil, takže se opravdu nechci dívat moc dopředu. Chci se soustředit na to, co je tady a teď, a od toho se odrazit.

Je těžké se připravovat na druhý vrchol sezony, když byla olympiáda? Jak si nastavit hlavu?

Upřímně s tím nemám žádný problém. Jde přece o reprezentaci naší země. Pokud byla jen malinká možnost jet, nikdy jsem neváhal. Byl jsem moc rád, že jsem dostal pozvánku, a udělám maximum pro to, abychom byli úspěšní a abych odváděl co nejlepší výkony.

Sledujete, jak se tvoří tým? Spousta hráčů je po sezoně hodně potlučených a zdá se, že vypadávají více než v minulých letech.

Je to velmi individuální. Dokážu se vžít do situace kluků, kteří odehrají dvaaosmdesát zápasů v zámoří a jsou prostě dobití a unavení. Rozumím tomu. Ne každý má takové štěstí, že by odehrál celou sezonu bez zranění. Každý má tu situaci trochu jinou a je jen na těch hráčích, jestli mají ještě šťávu to vydržet i na mistrovství, nebo ne.

Když vám angažmá ve Švédsku tak sedlo, neuvažoval jste, že byste si ho ještě o rok prodloužil?

Kdybych neměl rodinu, rád bych tam zůstal. Neměl bych s tím problém. Jde o velmi kvalitní soutěž, zápasy měly skvělou úroveň a byli tam výborní hráči. Z osobního hlediska jsem si to tam moc užil a bavil mě každý den i každý odehraný zápas. Narovinu ale říkám, že mám rodinu, která je pro mě obrovsky důležitá, a z toho důvodu jsme se rozhodli pro návrat.

Před odchodem jste říkal, že si jdete do Švédska vyčistit hlavu. Povedlo se to?

Neřekl bych, že to byl nějaký únik. To rozhodnutí pro mě bylo osobně hrozně moc důležité. Když jsem nad tím před sezonou přemýšlel, chtěl jsem se opět dostat do nějaké těžší situace, do diskomfortu, a vlastně sám sebe otestovat, abych se zase někam posunul. V mojí kariéře je velmi důležité cítit, že někam kráčím, někam směřuji a posouvám se. Konkrétně v tom posledním roce v Česku jsem tohle už necítil. Proto jsem se rozhodl udělat tenhle krok do neznáma. Nevěděl jsem, co od toho čekat, a nebylo to jednoduché, ale jsem vděčný za to, že jsme to s rodinou udělali. Moc jsme si to užili a myslím si, že i hokejově mi to hodně pomohlo.