Posunuli jste se na čtvrté místo, které by vás dostalo do play-off. Jaká panuje v týmu nálada?
Taková vítězná. Chceme vyhrávat a cítíme, že jsme na koni. Zároveň jsme ale pokorní, protože jak se daří teď, tak se může začít i prohrávat. Už jsme si letos nějaké série proher zažili, takže víme, jaký je to pocit, a neradi bychom do toho zase sklouzli. Pracujeme co nejlépe tak, abychom vyhrávali i nadále.

Když se podíváme na vaše výsledky, nastal u vás evidentní zlom v počtu inkasovaných branek. Je to hlavní klíč k vítězstvím?
Hokej je týmový sport a záleží na každém hráči. Ale ano, musím zaťukat, že poslední dobou nedostáváme moc gólů, čehož si vážíme. Hráči skvěle blokují střely a začali jsme hrát systém, který máme hrát celou dobu. Sedl nám až teď. Hrajeme vcelku vyrovnané zápasy, které se lámou až ve třetích třetinách, a v důležitých momentech je dokážeme překlopit na naši stranu: Dát dva góly, skvěle ubránit oslabení, neinkasovat… Myslím, že tým je teď brutálně obětavý a obránci a útočníci nám brankářům hodně pomáhají. Věříme si.

Můžeme to brát i jako vaši osobní sérii, neboť jste odchytal všech pět zmiňovaných utkání s průměrem jednoho inkasovaného gólu na zápas. Cítíte se nejlépe za celou sezonu?
Já jsem v tom pokorný a nerad věci zakřikávám. Celou sezonu pracuju stejně a snažím se podávat stejné výkony, ale občas se daří a občas nedaří. To je hokej. Dělám navíc věci, u kterých se cítím dobře, a taky máme skvělého trenéra brankářů Martina Faltera, který se mnou pracuje skvěle, věnuje mi čas a hodně mi pomáhá. Celé je to i jeho velká zásluha. Ano: Cítím se skvěle díky té vítězné náladě. Jdu do každého zápasu s tím, že tam nechám sto procent a tým podržím ve chvílích, kdy bude potřebovat.

Do sezony jste přitom vstupoval jako dvojka bez sebemenších zkušeností s juniorskou extraligou. Jak se vaše pozice proměnila?
Já pocházím z malého klubu z Orlové, takže vím, jaké to je snažit se s někým předhánět. Dostat se z Orlové do Vítkovic nebylo úplně jednoduché. Minulý rok jsem měl střídavé starty do Havířova, kde sezona nebyla ze začátku ideální, ale potom jsem to začal překlápet na svou stranu. Rád chytám pod tlakem, rád mám roli outsidera. Jsem takový, že mlčím a makám, dělám věci v tichosti. Výkony a výsledky potom mluví za mě.

Dá se říct, že aktuální ročník je vrcholem vaší dosavadní hokejové cesty, pro který jste dlouhé roky pracoval? Extraligu dorostu jste si zachytal jen v pěti zápasech v Porubě.
Ano, vnímám to tak. Co si budeme povídat, musel jsem projít přes velké překážky. V Extralize dorostu jsem měl pět zápasů za sezonu a nebyl jsem v nejlepším psychickém rozpoložení. Potom jsem se vrátil do Orlové, kde jsem byl nalomený k tomu, že budu hokej hrát jenom ze srandy. Můj taťka ale hrál hokej celý život na profesionální úrovni a mám v něm velkou oporu. Když vidí, že něco není v pořádku, tak mě umí podržet, promluví ke mně a já si toho nesmírně vážím. Díky němu jsem tam, kde jsem, je možné, že bez něj bych hokej už dávno ani nehrál. Mám takovou povahu, že se nerad vzdávám a jsem poctivý, takže se dokážu kousnout. Když je někdo lepší než já, tak si řeknu, že budu makat a čas ukáže. Toho se snažím držet.

Máte tyto vlastnosti právě po otci?
Já si myslím, že ano a jsme si dost podobní, i když ne ve všem. On byl v mém současném věku úplně jinde, hrál za reprezentace a byl draftovaný do NHL v osmnácti letech. Díky zkušenostem z kariéry teď všechno vidí z jiného pohledu. Říká mi, že byl trošku jiný, že zatímco já dávám hokeji maximum, co jde, on měl dar, ale do toho samozřejmě taky makal.

Do jaké míry vás inspiruje jeho světoběžnictví? Kromě Kanady a Ameriky si zahrál také na Slovensku, v Německu, Itálii, Polsku a dokonce i ve Skotsku.
Asi od roku 2010, jak mi byly tři roky, už cestoval s námi a hodně týmů si pamatuju. Jsem v hokejovém prostředí vychovávaný odjakživa, vždycky jsem chodil po zápasech do kabiny a podobně. Taťka je můj celoživotní vzor a chtěl bych se stejně jako on živit hokejem. Jak říkáte, byl cestovatel, zatímco já bych spíše preferoval to, abych se někde usadil. Nerad střídám týmy.

Pro vaši budoucnost je určitě dobré, že si pozici v juniorce Vítkovic budujete ještě před vaší poslední mládežnickou sezonou, viďte? Chtěl byste se v příštím ročníku vytáhnout naplno a říct si o pozornost z českých profesionálních soutěží?
To je těžké téma. Vážím si toho, kde momentálně jsem, protože na začátku sezony bych vůbec neřekl, že to je reálné. Nechci říkat, kde budu za půl roku, protože nikdy nevím. Může přijít nabídka, která bude „wow“, a najednou bude všechno jinak. Žiju přítomností a chci ve Vítkách do konce sezony podávat stoprocentní výkony jako teď, držet týmu naději. Chceme udělat play-off, týmový úspěch je pro mě důležitý. Momentálně se dívám jenom na to. Co bude dál, tím se teď nezabývám.

A co by vás podle táty mělo v kariéře dovést daleko?
Odmalička mi říkal, že pokora. Že to je úplný základ. Bez pokory můžete být jakýkoliv hráč nebo brankář, ale když nemáte pokoru, tak se vám to všechno vrací. Já jsem hodně pověrčivý na karmu, takže se snažím o slušné chování a občas dát stranou ego, mlčet a tvrdě pracovat. To jsou věci, které se snažím dodržovat.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej