Ivan Hlinka dovedl Čechy k olympijské věčnosti. Vzpomínáme již 22 let
Ivan Hlinka. Jedenáct medailí z MS coby hráč, dalších pět jako trenér. Nezapomenutelný vítězstvím v Naganu, ale i oddaností Litvínovu. Dnes je to přesně 22 let ode dne, kdy odešla tvář, která pomohla stvořit slavnou éru českého hokeje.
Litvínovský odchovanec Ivan Hlinka začínal s hokejem již v šesti letech, ale už v 16 nakoukl do československé hokejové ligy. Současně se sportovní kariérou vystudoval průmyslovku, a pak i Vysokou školu ekonomickou v Praze, s níž se zároveň věnoval i oboru trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu.
Ve dvaceti se stal kapitánem Litvínova a svými výkony si otevřel dveře do reprezentace. Coby hráč slavil s Československem titul mistrů světa hned třikrát – v roce 1972 na šampionátu v Praze, roku 1976 v polských Katovicích a v roce 1977 v rakouské Vídni. Zapsal také dvě cenné medaile na olympijských hrách. Roku 1972 vybojovali českoslovenští hokejisté v japonském Sapporu bronz a v roce 1976 v rakouském Innsbrucku stříbro.
V celkem 256 reprezentačních zápasech vstřelil Ivan Hlinka 132 gólů a mezi roky 1977–1980 byl dokonce kapitánem výběru. V československé lize platil rovněž za jednoho z tahounů, odehrál 544 utkání a zaznamenal 347 branek. V roce 1978 také získal Zlatou hokejku.
Po skvělých výkonech na domácí půdě se rozhodl opustit Československo a roku 1981 se vydal do zámořské NHL. Barvy Vancouveru Canucks hájil až do roku 1983. Hned v první sezoně byl velmi blízko Stanley Cupu, ovšem jízdu kosatek zastavili ve finále New York Islanders.
Po dvou letech ve Spojených státech zamířil Hlinka znovu do Evropy, kde se rozhodl dvě sezony hrát za švýcarský EV Zug. Po návratu do Československa se vydal na cestu trenéra. Nejprve zakotvil v domovském Litvínově, později i v německém Freiburgu.
Koučem československé reprezentace se legendární „Šéf“ stal v roce 1991 a hned tým dovedl k bronzovým medailím na mistrovství světa, ale i na olympiádě. Třetí příčku vybojoval i s českou reprezentací roku 1993.
Po dvou neúspěších opustil národní tým a odešel do Itálie. V roce 1997 se však na svou pozici vrátil a hned slavil na MS v Německu bronzové medaile. O rok později přišel jeden z nejvýznamnějších turnajů v historii českého hokeje.
Zlatou éru započal Ivan Hlinka na olympiádě v japonském Naganu. Výkony Čechů kompletně pobláznily celou zemi a na rozhodující branku Petra Svobody ve finále proti Rusku nikdo nezapomene.
O rok později byl legendární český trenér u počátku zlatého hattricku, který získali čeští hokejisté na mistrovstvích světa na přelomu milénia. Zbylá dvě prvenství obstarali na trenérské lavici jeho bývalí kolegové Josef Augusta a Vladimír Martinec.
Roku 2000 totiž Ivana Hlinku znovu zlákala nejvyšší zámořská soutěž. V NHL plnil pozici hlavního trenéra týmu Pittsburgh Penguins, ale jeho angažmá skončilo na začátku následujícího ročníku.
Mezi lety 2001–2002 se stal generálním manažerem české hokejové reprezentace a po olympiádě v Salt Lake City vyrazil na sezonu trénovat ruský Avangard Omsk. Zároveň byl roku 2002 uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF.
Vše se změnilo roku 2004. Těsně před zahájením přípravy národního týmu na Světový pohár oznámil hlavní kouč Ivan Hlinka nominaci. „Nikoho jsem se neptal. Reprezentace je čest, tohle vždycky platilo a platit bude. Kluky jsem do seznamu napsal. Kdo nechce hrát, ať mi to řekne,“ povídal na tiskové konferenci.
16. srpna se stal onen nešťastný okamžik. Po těžké autonehodě u Karlových Varů byl Ivan Hlinka byl okamžitě převezen do místní nemocnice, kde tři hodiny po bouračce zemřel. Celá země se v tu chvíli zastavila. Rodák z Litvínova znamenal pro svou rodinu, ale i pro český sport nesmírně moc.
Nespočet titulů v hráčské kariéře, další kvanta úspěchů na pozici trenéra se zlatou tečkou v Naganu. Vždy byl spíše nad věcí a jen výjimečně byste ho viděli naměkko. Po vítězném finále v Naganu přišel mezi novináře a spustil: „Je to můj osmnáctý největší úspěch v životě. Promiňte, musím jít, abych nenastydl. Za pár dní máme extraligu na Slavii,“ dodal s úsměvem. Poté však odešel do kabiny a tam propukl v pláč.
Za svůj život dokázal mnoho. Byl rozeným lídrem a svým osobitým charakterem zapsal do knihy sportu nesmazatelnou stopu. I 19 let po onom osudném dni k němu vzhlíží spousta hráčů.
